Můj příběh

Ahoj,

Jmenuji se Marek a je mi rok a půl. Už jsem skoro velký kluk, ale máma s tátou mě stále říkají Marečku, Marýsku, Mařenko a tak podobně… Trochu mě to zlobí, protože už nejsem žádné mimino, ale mám s nimi trpělivost! To víte, jsem jejich jedináček, a tak mě hýčkají a muchlují víc než je zdrávo. Ale nebojte, já se nedám, nejsem přece žádný Mazel! Trochu mě štve, že jim to neumím říct. Slova mně zatím moc nejdou…teda, ono je toho víc, co mi zatím moc nejde. Když se podívám na ostatní kluky a holky, co znám z porodnice, tak už všichni chodí, mluví a hrají si na pískovišti. Je to nějaké divné…

Na svět jsem se tolik těšil, že jsem se narodil trochu dřív. Hlavní důvod ale byl, že jsem chtěl stihnout tátovi narozeniny. A povedlo se! Tátovi mě šoupli místo dortu, protože ho už máma nestihla upéct. Táta sice říkal, že krásnější dárek nikdy nedostal, ale já si stejně myslím, že mu bylo toho dortu trošku líto… on je totiž na sladký, stejně jako já! 🙂

Když pan doktor řekl, že je vše v pořádku a že jsem zdravý novorozenec, tak rodičům spadl kámen ze srdce. Hlavně mamince, ona se o mě totiž hrozně strachovala, už i před tím, když jsem byl u ní bříšku, a tak na sebe byla velice opatrná.

První rok jsem si s rodiči pořádně užíval, teda hlavně s mámou, protože táta pracoval daleko, ale na konci týdne se vždycky vrátil a tak jsme mohli být všichni spolu. Jezdili jsme po výletech, a protože táta s mámou jsou turisti, vymetli jsme kdejaký výšlap. Já se naštěstí pěkně vozil v kočárku a bylo nám všem moc fajn. Největší otrava bylo, když jsem musel čas od času  k paní terapeutce cvičit nějakého Vojtu. Moc se mi to nelíbilo, vždyť nejsem žádný Vojta, ale Marek! Paní terapeutka byla ale přísná, a tak jsem to musel vydržet. Maminka se mnou potom doma také cvičila, ale s tou to umím skoulet a vždycky jsem to nějak usmlouval.

Po mých prvních narozeninách rodiče začali mít vážnější obavu, že se mnou něco je, protože cvičení na mě příliš nezabíralo. A tak jsme jeli na dětskou neurologii do Thomayerovy nemocnice v Praze, kde rodičům řekli, že to mám v hlavičce trochu jinak než ostatní zdravé děti, a že se s tím nedá lékařsky nic dělat. Jediné, co nám doporučili, bylo intenzivně rehabilitovat a stimulovat vývoj.

Sice nevím, co to znamená, ale všiml jsem si, že rodiče z toho byli trošku smutní a hovořili o nějaké nemoci hadrových panenek… Tak to tedy ne! Přece nejsem žádná baba! Řekl jsem si, že jim ještě ukážu, jakým jsem bojovník, ne nadarmo mám pořád ruce v pěst! Rozhodl jsem se, že se do cvičení pořádně zakousnu, protože to je jedna z mála věcí, která mi opravdu jde. Přece se nebudu pořád jenom plazit! S maminkou jsem jel na měsíc do dětské léčebny, kde jsme za pomoci cvičitelů pilně trénovali postavení na čtyři a potom i nácvik lezení. Byla to sice fuška, ale povedlo se! Dnes už se na čtyři dokážu dostat sám. Lezení zatím nezkouším, ale s maminkou na tom poctivě pracujeme. S mluvením a hraním je to podobné. Občas se mi povede něco zaslabikovat (většinou v rozčilení) a na hraní bych se nejprve potřeboval umět posadit, protože v leže to není ono. A taky mně při hraní občas překáží ruce, protože neumím pořádně uchopit hračku a to jsem potom rozčilený a začnu něco drmolit!

 

Páni doktoři nás chválí, že děláme pokroky, ale mě to nestačí. Rád bych si už chtěl hrát jako ostatní děti, prohánět se s nimi po hřišti, chodit s tátou a mámou do přírody nebo je umět jenom tak pohladit po tváři…

Chtěl bych jezdit na rehabilitační pobyty častěji, protože mi to opravdu pomáhá, ale zdravotní pojišťovna nám proplatí lázně maximálně 1-krát ročně a v takovém případě už nemáme nárok na další rehabilitační pobyty v dětských léčebnách. Pokud chceme jezdit častěji, musíme si je zaplatit. Ne, že by máma s tátou neměli korunky, ale musí mi zaplatit ještě spoustu jiných věciček a různých speciálních pomůcek, které mi pomůžou ve vývoji a jeden rehabilitační pobyt stojí přibližně 100 tis. Kč. Bylo by krásné, kdybych mohl jezdit do lázní alespoň 3-4 krát ročně, ale bude to stát spoustu penízků. Proto jsem se Vás chtěl zeptat, zda nemáte nějaké zakutálené korunky, které byste mohli postrádat a pomohli mi splnit můj sen.

Budu Vám velmi vděčný za jakýkoli finanční příspěvek na můj transparentní účet:

2801246907/2010

Všem Vám moc děkuji

Váš Mára